Být Žena mezi Muži.

Jana Patková má za sebou několikaletou kariéru řízení lidských zdrojů. Začínala jako řadová personalistka a dostala se na vysoké pozice ve výrobních firmách, kde to mají ženy o trochu složitější.

Vloni na podzim se ale rozhodla stát šéfem sama sobě a dnes – mimo jiné -  pomáhá mužům a ženám se navzájem pochopit, aby mohli úspěšně spolu - pracovat. 

Mezi personálními manažerkami dominují ženy, ale právě ženy umí být úspěšné i na technických pozicích. Jana Patková zná mnoho vynikajících manažerek, které se uplatnily i v logistice, nákupu, nebo se z postu bezpečnostního technika dostaly až na šéfa výroby a poté na zástupce ředitele výrobního závodu. 

Jaké mají takové ženy kvality, že se prosadí a především udrží v mužském prostředí? 

Každá jsme si prošla velmi podobnou cestou. Ve chvíli, kdy se žena mezi muže dostane, chová se nejdříve jako kamarádka. Ale pak zjistí, že potřebuje, aby ji mužští kolegové respektovali a nechali ji na poradách promluvit a naslouchali jí. Následně jim začne konkurovat svými názory a mnohdy i lepším řešením, nebo vidí věci, kterých si oni nevšimli. O tom přeci je – diverzita. Proniká do jejich domény a v tom nastává problém. Muži se ji snaží ještě více zatlačit a ona začne být agresivní a chová se jako muž. Nakonec nás nemůže překvapit, že žena se učí být manažerkou zrcadlením chování/stylu, který vidí kolem sebe, tedy u mužů. A to právě proto, že ve vedoucích pozicích jsou většinou muži.

Takže muži vlastně ženy vyprovokují tím, že je nepřijmout mezi sebe?

Oni to ale nedělají schválně a není to tím, že by ženy neměli rádi. Chovají se určitým způsobem, který nás ženy irituje a spouští naše obranné reakce. My se mezi ně chceme dostat, jenže nerozumíme jejich projevům chování, a pak si myslíme, že proti nám něco mají. Nastává konflikt. V tu chvíli už komunikace nefunguje, jedno pohlaví nechápe druhé. Oni nerozumí projevům chování žen a jejich potřebám. Ženy nerozumí  tomu, jak se muži chovají a jaké mají potřeby v komunikaci a spolupráci. V okamžiku, kdy se věci odhalí a muži řeknou, že nevidí žádný konflikt mezi ženou a mužem, tak jsou schopní spolupracovat.  

A vás si tedy teď zvou i jako mediátora?

Ano, také to dělám. Když má někdo problém, pozve mě, abychom si tu situaci popsali a hledali společně řešení, průniky vzájemných bodů pochopení a následné spolupráce. 

Dokážou si muži otevřeně přiznat, že je to i na nich?

Oni to nevnímají špatně. Nemyslím si, že muži jsou a priori proti ženám. Často ani nevědí, že tu je problém. Zabývám se tím a četla jsem mnoho studií, které říkají,  že když se mužů zeptáte, zda vnímají ženy ve vedení negativně a vyčleňují je, odpoví, že to tak není. Když se v té samé skupině zeptáte žen, zda je muži respektují a berou rovnocenně, tak většina shodně uvádí, že se to neděje. Muži tvrdí, že je vše v pohodě, ženy mají problém. Muži netuší, co ženy dostává do pozice, že se buď upozadí a manažerskou výzvu nepřijmou, nebo se v ní pohybují jako slon v porcelánu.

Co by oběma stranám pomohlo, aby se ženy chovaly s určitou ženskou grácií?

Myslím, že každá z nás, která měla nebo má možnost pracovat na manažerské pozici, zkouší různé přístupy. Pokud zjistíme, že nám naše strategie nevychází, tak chytrá žena dospěje k tomu, že je nejsnazší být sama sebou a za dámu – prostě zůstat ženou. Přála bych si, aby ženy, které se stanou vysokými manažerkami, dostaly na začátku „know-how“, jak se pohybovat v mužském prostředí. Na druhou stranu i jejich protějšky by měli dostat nějakou průpravu, ale opravdu ne direktivním způsobem. Muži se také musí  naučit spolupracovat se ženami.

A neopakujeme my ženy jen naše vzorce chování z vlastní rodiny, kdy se například rodiče nerespektovali?

Často jsem zažila situaci, kdy se chlapi chovali v práci k ženám daleko hůř, než by se chovali v soukromí. Někdy mám pocit, že si lidé myslí, že si mohou v práci dovolit cokoliv, že jim to jejich role dovoluje. Jednají ze statusu „pozice“, ale k manželce by si to nikdy nedovolili. Nedávno jsem v jedné firmě hovořila s manažerem, který měl kdysi s jednou kolegyní konflikt. Ten ale zůstal nedořešený a zůstávala mezi nimi oboustranná křivda. Jenže u muže trvá konflikt den, kdežto žena s ním často žije dalších deset let. Kdykoli se ti dva potkali, ona byla ukřivděná a on vysmátý - a k tomu jí dával najevo, že ji tak úplně jako manažerku nebere. Ta kolegyně jakékoli jeho chování vnímala jako potvrzení toho, že jí chce ublížit. Když jsem s nimi mluvila zvlášť, tak mi říkala, že jim kouč poradil, aby si před poradou podali ruce, ale on jí naschvál ruku nepodá. Když jsem se ho na to pak ptala, tvrdil, že o ničem neví, že je to „asi spěchem“. Nakonec to přiznal. Něco nevyřešeného mezi nimi stále přetrvávalo a bránilo to jakékoliv další spolupráci. Trpěl tím celý tým. Je to o pochopení a toleranci jeden druhého. 

Máte zkušenosti ze zahraničí? Jak se tam chovají ženy na vysokých postech?

Rozhodně mi přijdou kultivovanější. Dokážou se více ovládat, mají více rády samy sebe a více si věří. Jsou přirozeně sebevědomější než my Česky a nemusí si na to hrát. Chovají se přirozeně, a proto se v jejich společnosti cítíte příjemně. Potkala jsem mnoho zahraničních manažerek a většinou to byly dámy, které to měly v hlavě srovnané. Potřeštěné výjimky tam dlouho nevydržely. Nám Češkám chybí sebevědomí. Klademe si otázky: Můžu to teď říci? Co si o mně myslí? Dělám to teď dobře? Pochybujeme o sobě, což dělá každý, ale musí to být pochybovačství zdravé.  Bojíme se udělat chybu.

Slyšela jsem o ženách, které se dostanou do vedení, a ostatní ženy přestanou podporovat.

To je zase jiná otázka. To je syndrom včelí královny. 

Tím, že je pro ženu těžké se dostat nahoru, tak u ní pak můžeme pozorovat tvz. syndrom včelí královny. Ona je ta jediná, ostatní jí musí sloužit jako včely dělnice. Záleží ji velmi na statusu daném pozicí. Nedej bože, aby byla některá lepší než ona. Za všemi negativními emocemi a chováním je strach, jestli to dokážu, jestli se udržím, zda mě budou akceptovat, respektovat a jestli mě někdo neohrozí. Jenom ženská, která to má v hlavě srovnané, má ráda sama sebe a prošla si vývojem, takové věci vůbec neřeší. Naopak ví, že spolupráce jí přinese nejvíce. A vychovat si lidi pod sebou je její vizitkou. V mužském světě manažerů funguje nejvíce, když žena podporuje ženu. Je to taková nenásilná forma PR.

Takže zkušené ženy už takové manýry nemají?

Ano a znám jich mnoho. Mnoho krásných žen, které jsou obdivuhodné jako ženy i osobnosti. Takovými se obklopuji! (smích)

Co byste radila ženám, které se chtějí ve vedení společností udržet?

Ať si vyjmenují, které jsou ženské aspekty chování a v čem je jejich vlastní síla. Ta autentická. A nesnažit se napodobovat nebo kopírovat mužské kolegy a používat jejich taktiky. Já jsem celý svůj profesní život vyhledávala ženy, které mě inspirovaly a opravdu jsem si psala, co se mi na nich líbí, jak bych se chtěla chovat a to jsem se snažila přijmout za vlastní. 

Můžete nějaké jmenovat?

Pro mě byla vždy velkým vzorem Nataša Randlová, tu mám velmi ráda. Nebo Cristina Muntean, ale také Renata Mrázová a i poslankyně Miroslava Němcová. Velmi se mi také líbil vývoj Dagmar Havlové. Na začátku ji novináři pranýřovali a dnes je dámou par excellence. Musela na sobě zapracovat, nejen na stylu oblékání a líčení, ale také na způsobu chování a na cestě, kterou se vydala. Naučila jsem se i pracovat a čerpat z mé vlastní rodové linie žen -  moje maminka a babička.  

Jednou z příležitostí, jak potkat nejen Janu Patkovou osobně, bude jedinečný mentoringový den Equal Pay Day v sobotu 28. března 2020. Zde se sejdou ženy z různých oborů, aby s mentorkami jako je Jana sdílely a hlavně načerpaly inspiraci pro sebe a svou práci (více na https://www.equalpayday.cz/). Mezi mentorkami bude i zmíněná Cristina Muntean a dalších 60 výjimečných a inspirativních žen. 

Konference se letos snaží upozornit na otázky spojené s komunikací mezi muži a ženami, jak spolu lépe vycházet a snaží se přinést pohled žen na otázky spojené s byznysem. Celý program je na www.equalpayday.cz/konference . Vystoupí na ní celá řada inspirativních a zkušených lídrů byznysu - žen i mužů.